Mozartova cesta do Prahy

Upřesnění stavu: běžné opotřebení

Švábský rodák Eduard Morike je jedním z největších německých lyriků a prozaiků. Jeho tvorba je nevtíravou, jemnou směsí čirého ducha Goethova, rozevláté romantiky i tichého kouzla lidové písně, byť se mu často vyčítalo, že třeba ve svých rozsáhlejších dílech nedospěl k přesvědčivé tvarové zákonitosti. To se mu však nad jiné dařilo v útvarech menších, a nejvíce snad v povídce o milovaném Mozartovi, jejž Mörike, sám nehudebník, leč s velkým hudebním fondem v duši, nade všechny miloval a ctil. Samozřejmě tu vzdor realistickému (a částečně i historicky doložitelnému) jevišti i hercům — novela se vztahuje k jednomu ze čtyř Mozartových pobytů v Čechách — jde převážně o nespoutanou hru básnické obrazivosti, v níž si Mörike velkého skladatele poněkud přizpůsobuje: výsledkem je hravá, úsměvná próza, v níž arci v závěru nechybějí tóny tušeného Mozartova tragického konce. Leckterý puntičkářský muzikolog vznášel a vznáší nejednu námitku, nelze však nevidět, že na hřbitově německé (a nejen německé) literatury je dost hrobů, v nichž zetlely četné, byť historickým faktům bližší mozartovské povídky, romány i verše, a že jen dvě díla z pera německých tvůrců tu přežila dobu svého vzniku — démonické vidění Dona Juana, jež svěřil papíru E. T. A. Hoffmann — a uměřené, líbezné Mörikovo vyprávění o jednom Mozartově putování do Prahy.